Dvůr mlhy a hněvu

Sarah J. Maas se vrací v plné parádě, s druhým dílem ze série Dvůr trnů a růží, jejímž předobrazem se stala známá pohádka Kráska a zvíře. Sarah ale nezůstala jen u klasického konce "a žili spolu šťastně až do smrti", ne, rozhodla se naprosto odchýlit od toho, co čtenáři očekávali, a nyní, když první díl využila jako odrazový můstek, nechala svůj další příběh jít svou vlastní, originální cestou.
A tak se znovu vracíme do magického světa víl, jehož společenství je rozděleno mezi Dvory, jimž vládnou neobyčejní a mocní vladaři.
Vracíme se zpět do království, jehož král má velkou vizi a rozhodne se dát věci do pohybu. Protože Amarantha byla jen začátek.
Nenávist mezi lidmi a vílami je přímo hmatatelná a válka na sebe nenechá dlouho čekat.

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.
A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží? 

Feyre, kdysi obyčejný člověk, nyní víla, která před nedávnem zachránila svou lásku i celý vílí svět z rukou kruté Amaranthy, zažívá krutá muka. Denně snáší vinu, kterou cítí, za životy, které musela obětovat, aby všechny zachránila. Její vyvolený Tamlin, nyní v plné své moci, nedokáže bojovat s vlastními stíny, natož s jejími. Navíc Feyre děsí úmluva, jež ji pojí s Rhysandem, vladařem Nočního dvora.
Dny plynou a Feyre se chystá na svůj velký den. Avšak místo radosti, pocitu štěstí a lásky, čím dál více chřadne, jak na těle, tak i na duši. Její volání o pomoc nikdo jakoby neslyšel... Tedy, skoro nikdo.
Protože závazky se musí plnit.

Rhys se na mě chvíli díval s výrazem, ze kterého jsem nedokázala nic vyčíst, a pak vykročil ke dveřím. Zastavil se s prsty na klice ve tvaru schrány ježovky. ,,Uvěznil tě, protože věděl... ten parchant věděl, jaký jsi poklad. Že máš větší cenu než půda, zlato nebo šperky. Věděl to a chtěl si tě ponechat pouze pro sebe." 
Ta slova mě hluboce zasáhla, přestože utěšila jakýsi zraněný kus mé duše. ,,On mě miloval. A stále mě miluje, Rhysande." 
,,Nejde o to, jestli tě miluje, ale o to jak moc. Miluje tě příliš. Láska může být jed."

 Nebudu vám lhát, Dvůr mlhy a hněvu je zcela v režii Rhysanda a jeho světa. Feyre je nucena splatit úmluvu a Rhys si to velmi užívá. Feyre však, ač nerada přiznává, že uniknout alespoň na chvíli z Jarního dvora, jí přináší úlevu a odpočinek, po němž tak dlouho prahne. Navíc se seznámí i s Rhysandovými přáteli, prožívá různá dobrodružství, vidí nové světy, nové výzvy a taky... nové možnosti. Rhysand je nejmocnějším vladařem, jaký kdy existoval - nejen díky svým psychickým a fyzickým schopnostem, kterými oplývá, ale především tím, že není slepý k událostem, jež se v okolí dějí, a dokáže předvídat, kam až všechny mohou směřovat. Rhysand potřebuje pomoc. A tak udělá Feyre zajímavou nabídku.

Dvů mlhy a hněvu je asi tím nejlepším, co Sarah zatím napsala. To beze sporu. Sarah se vyžívá v sáhodlouhých popisech míst a pocitů lidí, které však čtenáře nikdy nenudí - naopak, jsou tací, kteří ještě teď čtou znovu a znovu téměř závěrečný monolog jisté osoby (já tedy jen dvakrát!). U Sarah je také známo, že chrlí jeden příběh za druhým, dokonce jsme s blogery polemizovali, zda tyto příběhy v sobě neskrývala již od mládí, a teď je prostě do nás pálí jeden za druhým, a my z toho šílíme - já osobně nazvala Sarah Kingem v sukních. Dvůr mlhy a hněvu přináší hodně, hodně nových poznatků, vlastně háže Dvůr trnů a růží do úplně jiného světla, díky čemuž bublina kolem něj praskla, a čtenáři jsou čím dál zvědavější, jak to tedy vlastně je a bude.

Kdo čekal, že autorka bude pokračovat v nádechu Krásky a zvířete bude zklamaný. Jak jsem již napsala - Dvůr mlhy a hněvu jde svou vlastní cestou, všechno změní - váš pohled na postavy, váš pohled na příběh, i váš pohled na lásku. Celé se to přetvoří v něco naprosto nového a pozor - dosti žhavého (nic pro děti!), a musím opravdu říct - v něco lepšího a dokonalejšího. Mám sice pár výhrad, které si kvůli spoilerům musím nechat pro sebe, ale celkový dojem je opravdu WAU.
Stále jsem malinko skeptická k hlavním postavám, do kterých nejsem tak poblázněná, jak jiní fanoušci ACOMAF, ale opravdu fandím této sérii. Dvůr mlhy a hněvu se více podobá Sahřinému stylu, na nějž jsem zvyklá u Skleněného trůnu, bylo to tam zkrátka cítit. Dokonce jsem přemýšlela, že by se Dvůr mohl klidně odehrávat pár stovek let před Skleněným trůnem. Proč ne. Nepřekvapilo by mě to.

 Myslím si..." Slova mi vázla v krku. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych z ní dokázala vyhnat všechno, co zůstávalo nevyřčené. Přesto jsem je ze sebe dostala: ,,Myslím si, že jsem byla osamělý člověk, který ztratil naději, a možná jsem se zamilovala do první věci, která mi projevila trochu laskavosti a poskytla mi pocit bezpečí. Taky si myslím, že on to pochopil - třeba nevědomky, ale možná pro někoho chtěl být takovou osobou. Té dívce, kterou jsem bývala, to možná vyhovovalo. Jenomže co když to nevyhovuje člověku - bytosti, kterou jsem se stala."

Po dočtení Dvora mlhy a hněvu jsem nemohla psát recenzi. Měla jsem tolik myšlenek, a stále mám, které prostě nešly dát dohromady. Zpočátku jsem tomu příliš nevěřila, na konci jsem zase nemohla uvěřit, jak se mi to líbilo. (Mimochodem, pokud se vám bude líbit ta "opepřená" stránka této série, navrhla bych vám k přečtení i Bratrstvo černé dýky)
Mnoho z nás si kvůli této knize pořídilo další díl v angličtině, neboť už nemůžeme déle čekat. To asi mluví za vše, ne?

Děkuji nakladatelství Cooboo za recenzní výtisk.