V Tichu

70%

Českou prózu nedávno obohatila kniha mladé autorky Alžběty Bublanové, která v díle vsadila na obyčejnost a stereotyp lidského života a hledání něčeho lepšího... než přijde smrt.

Pozoruhodná novela mladé autorky zachycuje výsek života bezejmenné hrdinky, mladé holky, pro niž se v patnácti otvírá lákavý svět dospělých, plný zdánlivě neomezených možností. Zprvu citlivá a jaksi popudlivá k životu se snaží probojovat tak trochu zoufalým způsobem k čemukoliv, co připomíná štěstí. Ale brzy se dostane do věku, kdy si uvědomí, že karty, které byly rozdány, se už nezmění. Neustále se snaží něco rychle změnit, rychle žít, rychle dobýt svět, a přitom se nehne z místa. Její pubertální boj o lepší život střídá boj dospělé ženy, jejíž snaha neustále být lepší než ostatní vyznívá marně v patnácti, ve dvaceti i ve třiceti. A nemění se ani bar Ticho, kam se v noci chodí skrýt před realitou… a sama před sebou.

Říkejte mi třeba Adéla
Hlavní hrdinka, která si čtenáři nechává říkat Adéla, vypráví svůj životní příběh. Její cesta začíná v patnácti letech, kdy se rozhodne, že jí škola nemůže dát to, co právě potřebuje - peníze. A tak se vrhá na nejistou, nebezpečnou cestu za penězi, během které se setká s podivnými lidmi, drogami i alkoholem a nakonec dojde k uvědomění, že to, co opravdu chce, nejsou peníze, ale vlastní spokojenost, touha po uznání a po prachobyčejném štěstí.

Pořídím si notes a píšu si do něj všechno, co v životě chci:

1. větší byt

2. hezký nábytek

3. obrovskou postel

4. velkou sedačku

5. peníze na šaty

6. peníze na kosmetiku

7. auto

8. být dobrá v práci

9. nebýt jako otec

10. nebýt jako jeho žena

11. mít přítele

Jsem sama.

Jednoduchá elegance
Kniha působí velice sympaticky, díky svým krátkým, jednoduchým větám, na kterých je příběh vystaven. Autorka tak zvýraznila údernost hrdinčiných slov a zároveň potěší čtenáře, kterým se po dvou stránkách zavírají oči. Nenáročnost příběhu je daná nejen stylem psaní ale také prostým faktem - je o našem reálném životě. Žádné vzdušné zámky, žádná fantazie. Hlavní hrdinka si na nic nehraje a vypráví svůj příběh tak, jak leží a běží. Bez emocí.

 (...) A to mě zajímá. Jak ostatní lidi životem proplouvají tak, jako by na něj měli návod. Fascinuje mě, s jakou lehkostí kolega píše články, jak je na tom ta či ona banka. Dává si to jako sousto k svačině. Nenuceně. A pak popřeje krásné svátky a jde dál. Vánoce se synem. Vánoce s mladou přítelkyní. Fascinuje mě, jakým způsobem polyká ty kusy života. Zdá se, že se ničím netrápí. S nenuceností dýchá. S nenuceností žije. Přišla jsem o nenucenost. Kdy? Jako bych se teď zastavila. Rozvedená. Klidná. Bez ničeho. Bez naděje. Bez boje. Bez zloby. Bez zuřivosti. (...)

Životní prohry
V Tichu je kniha, ze které je zkrátka cítit klasická česká próza, která se s ničím nepáře a nebojí se odhalovat pravdu až na dřeň. Čistá, nahá pravda s hořkou příchutí. Hlavní hrdinka neustále bojuje a znovu a znovu prohrává. Ale neztrácí naději, znovu bojuje a bojuje a snad jednou, na konci cesty... konečně vyhraje.
Atmosféra mi velmi připomínala oblíbený film Pelíšky, ve kterém hrdinové též prožívali svoje bolesti a strasti, bojovaly a prohrávali... A čas běžel dál.

Reálný život
V Tichu doporučuji všem milovníkům české tvorby, čtenářům, kterým nevadí holá pravda a těm, kteří uvítají skutečný příběh jedné obyčejné ženy, která prostě jen chtěla víc.

Knihu doporučuji zakoupit v