Bezdomovci a podvodníci

Šla jsem si to tak po Brně...No vlastně jsem letěla jak splašená, abych zjistila, že mám ještě 15 minut čas do odjezdu další šaliny. Jelikož jsem měla v jedné ruce tašku těžkou jako kráva a na zádech baťoh s noťasem, rozhodla jsem se, že si na hlavase sednu pod střechu na jednu za laviček. Pane Bože, modlila jsem se, ať ke mě nechodí žádnej bezďák nebo prodejce s klíčenkama.
Ještě jsem se ani nerozkoukala a už tu byl. Vysoký celkem mohutný týpek s holou hlavou a vysmátej jak lečo. ,, Slečno, nechcete.."
,,Ne!"
 ,,Ani..."
,,Ne, nechci."
,,No, to musíš mít hroznej život."
A s úsměvem přešel ke své další oběti. Ani ne za pět minut:
,,Paní, já žiju na ulici, nemáte nějaký drobný?"
,,Ne, ježišimarja, tady si snad člověk nemůže ani na chvilku v klidu sednou, aniž by ho někdo neobtěžoval!"
Vztekle jsem vstala a šla si radši stoupnout ke kolejím, neboť když jsem seděla, byla jsem doslova v ohrožení (nejen, že když člověk sedí, je v nerovnosti vůči výšce otravujících ale také nemůže jen tak odkráčet pryč).

Nemějte mě za zlou mrchu, ale už mě unavuje, jak nemůžu v klidu s úsměvem na rtech projít městem. Všude po zemi se válej smrdící houmelesáci a žebrají peníze. Nejvíce lituju těch pejsků, co mají s sebou. Tak se ptám, proč takhle skončili? To opravdu nemají žádné prostředky? Žádné příbuzné? Způsobili si to sami (svými neřestmi jako je alkohol a drogy)? Jsou to lidi z děcáků bez rodinného základu, bez slušného vzdělání? Neberou snad od státu nějaké životní minimum? Jak můžou se sebou žít, ležet v ulicích, hnít zaživa a žebrat? A jak se na naši společnost asi dívají ostatní, když to vidí?
Na jednu stranu je mi jich líto. Bývali to "normální" lidé se světem otevřeným, jako ho máme teď my.
Akorát asi neměli tolik štěstí. Kdoví, co se jim v životě stalo. Kolikrát si říkám, co bych já dělala na jejich místě. Taky bych žebrala? Nevím. Ale přijde mi to nepravděpodobné. Porotože já se mám na koho obrátit. A i kdybych zůstala úplně sama, snad bych našla alespoň brigády. Nejen kvůli penězům ale i kvůli zaplnění času, kterého bych měla spousty. Ale jestli by mi tyto prostředky stačily na to abych měla střechu nad hlavou? Kdo ví.


O prodejcích těch "drobných" předmětů snad ani nemluvě. Nevěřím, že postižení dostanou nějakou závratnou částku. Když si vezmu, že se musí zaplatit provozující firmě, za materiál a prodávajícímu, co jim zbyde? Navíc mě vždycky naštve, že když je odmítnu, neopomenou dodat nějakou hnusnou poznámku. Stejně jako ti Hare krišna. 
Minule jsem viděla jednu holčinu, asi 16 let, která tam tohle prodávala. Chudák měla v očích zoufalej výraz, asi nevěřila, do čeho se to namočila.

No...určitě nemám veškeré informace a všichni ti lidé jsou určité individuality a nelze to tedy posuzovat tak jednotně. Ale upřímně, co vám naskočí prvně v hlavě, když něco podobného zažíváte? Myslím, že soucit to nebude...