Hlavně to nikomu neříkej

Hlavně to nikomu neříkej je příběhem, v němž hlavní hrdinka přišla o všechno.
Stala se terčem posměchu a její život obklopují lidé, jež se s ní snaží manipulovat po svém.
Ale přese všechno co se jí děje, se nedokáže ubránit lásce.
Najde v sobě důvěru alespoň k jednomu člověku, nebo se jej kvůli svému strachu vzdá?

Slova jsou někdy nebezpečnější než pěsti…

Ivovi je dvacet a život má před sebou. Mladší sestra Eva je jeho jediná slabost, pro niž bez váhaní vytáhne do boje. Sedmnáctiletá Eva je bratrův pravý opak. Je terčem posměchu, proto se snaží byt neviditelná. Ale s jizvou na tváři a stigmatem rodinné tragedie se před spolužáky uniká stěží. Když nevinné žertíky přerostou v přímočarou tyranii, Eva nachází jedinou radost ze života v tanci. A tam ji osud uštědří poslední a nejtvrdší ránu jménem láska. S něhou a porozuměním píše autorka o šikaně, pocitech osamělosti v rozvrácených rodinách a o přátelstvích teenagerů, která pro ně v těžkých chvílích znamenají všechno.

Sedmnáctiletá Eva nebyla nikdy dítětem štěstěny. Vyrůstala v domácnosti, v níž vládl agresivní otec, a zažila věci, které mnoha dospělým nahání hrůzu. Zbyl jí jen bratr Ivo, který je však také poznamenaný chováním jejich rodičů, a svou lásku k sestře dává najevo její absolutní kontrolou - potřebuje mít nad jejím životem veškerou moc. Eva se navíc stala obětí šikany ve vlastní třídě. Nedokázala se sžít s novým kolektivem, jež jí neustále připomíná krutou minulost, která se na ní podepsala v podobě zjizvené tváře. Eva tak z posledního zbytku sil vloží důvěru do dvou osob, jež se snad nejvíce podobají slovu přítel. Avšak brzy je znovu zrazena a je jí zasazen poslední, nejhrozivější úder. Dokáže se vzchopit  tentokrát?

Jen tak pořád divně civí, jakoby přehodnocoval situaci a připravoval se na útok. Ustavičně se mi z něj svírá žaludek a svojí nečinností mě paradoxně děsí víc než hloupými řečmi či fyzickými útoky. Nevím, co od něj čekat, nervy mám napjaté k prasknutí a každé ráno vstávám s otázkou, zda právě dnes nenastal ten den, kdy mi svoji agresivitu ukáže v plné síle.

Ač se téma knihy zdá být depresivním, není tomu tak. Hlavní hrdinka se věnuje klasickému tanci, a díky němu prožije i romanci, která v tomto druhu četby zkrátka nesmí chybět. Nicméně věřím, že příběh byl sepsán hlavně aby předal poselství - děti ani dospívající by si neměli nechat líbit ubližování a utlačování od svého okolí. Ne vždy pomáhá agresory ignorovat, nevšímat si jejich útoků. Protože ty se vždycky budou stupňovat - právě aby vyvolaly patřičnou odezvu. Šikana by se měla utnout hned v jejím zárodku, jak se totiž jednou "rozjede", těžko se z ní hledá cesta ven. A naše školství je k ní dosti netečné. Nevidí jasné důkazy šikany. Zavírá oči před signály, jež studenti vysílají do okolí. Učitelé si stále nevědí rady. V tomto případě je nutné se někomu svěřit. Avšak měli bychom především sami zakročit, a přestat být těmi, co si vše nechají líbit.

Právě teď mě zcela ovládá chuť okusit jeho rty, naznačit mu, že jsem otevřená vzájemné intimitě a nepřeju si nic jiného, jen aby se nahnul a vtiskl min na ústa polibek.
Můžu ale o něčem takovém vůbec snít? Mám nárok?
Nenávidím, že moje myšlení je poznamenané všemi zlými věcmi, které se mi staly a které se mi dějí i nadále.
Přeju si zhluboka se nadechnout, hodit všechny předsudky, pocity méněcennosti a komplexy za hlavu a užívat si přítomnou chvíli.
Kéž bych to uměla.

Příběh se mi četl hezky, stránky ubíhaly velmi rychle. Knize zkrátka nechybí čtivost. Zakončení příběhu mě téměř donutilo k slzám, zuřila jsem nad hloupostí a agresivitou inciátorů útoků. Dodnes nepochopím, co se lidem může líbit na násilí a posměšcích vůči ostatním. A opravdu mi přebíhá mráz po zádech, že existují i takové děti, jimž nedochází, jaké činy páchají svou krutostí na životě druhých. Po tom, co jsem si zde přečetla, bych nazvala některé aktéry sociopaty, totiž lidmi, jež nejsou schopni jakési empatie. A co z nich jednou bude? Ano, vrazi a násilníci. A kdo za to může? Z části geny. Ale ještě z větší části výchova. Buď příliš agresivní, nebo naopak rozmazlující. Jen vzpomeňme na bohatá děcka, která jsou zvyklá mít vše.

Mohla bych k tomuto tématu napsat několik stran úvahy o chování agresivních idiotů v naší populaci. Ale myslím si, že všichni víme, jak to chodí. A nejhorší je, že tady budou vždycky. Agrese je pro člověka důležitá a neodmyslitelná součást bytí, bez níž bychom vymřeli. Ale musíme rozeznávat agresi v zájmu sebe sama či své rodiny a agresí takřka psychopatickou.

Pokud jste obětí šikany, měli byste to říct. Ale těm správným lidem, kteří dokážou jednat v zájmu vašeho bezpečí. Já osobně bych byla pro variantu opuštění agresivního kolektivu. Ale ne vždy je to možné. Pomoc mimo jiné najdete i na Lince bezpečí.

Když své problémy neřešíte, přerostou v démony.
A když o nich nikomu nepovíte, nikdo vám nepomůže.

,,Jsem z toho všeho hrozně unavená,
ve škole se nedokážu soustředit,
každou chvíli očekávám útok nebo náznaky jeho příchodu, nechutná mi jíst a spím hůř než kdykoliv předtím."

Soutěž

Rozhodla jsem se fyzicky předat poselství, jež kniha přináší.
Proto mi do komentářů pod tímto příspěvkem napiště, jak byste se se šikanou vyrovnali vy.
Příští sobotu 17. 6. 2017 někoho z vás vylosuji. Pro SR i ČR.

Za knihu děkuji nakladatelství Booklab.